Čekal jsem ledacos. Nevyrážím nepřipraven. Že budou Galandum Galundaina zatraceně dřevní jsem si nastudoval na TyTrubko. Že budou zatraceně skvělí, to ve videu nebylo. Takovou muziku bych taky chtěl dělat - syrovou, upřímnou a pravou. Jenže na to asi moc myslím a málo hraju.

Ti chlapíci měli vůbec odzbrojující drzost. Hráli sice jenom na tradiční nástroje, takže buben a jednoručka, dudy, niněra, nějaké skřipky a spousta perkusí, ale obsluhovali všichni všechny prakticky zaměnitelně. Zažil jsem díky tomu dva životní zázraky: ladící a šlapající dvojhlas na dvě jednoručky a instrumentálku pro jedny dudy a tři perkuse, která nebyla nudná. Což bylo nejspíš tím, že nástroje netřímali němečtí punkáči v kožených tangách jako obvykle, ale muzikanti. Jeden hrál ďábelské rytmy na tamburínu a k tomu šlapal kopák, druhý tloukl levačkou na davul to, k čemu průměrný zádudácký bubeník potřebuje dvě až tři ruce, a pravačkou lupal kastanětama, až se hory zelenaly. A ten třetí, myslím, žblunkal na udu. Ale nástroje tak rychle kolovaly, že to nemůžu úplně odpřísáhnout…

A k tomu samozřejmě jen tak mimochodem zpívali. Čtyřhlasně.

Po tomhle náporu už mě druhá kapela večera, belgičtí EmBrun, celkem zaskočit nemohla. I na ně jsem byl připravený, tentokrát hráli podle plánu: moderní folklór k tanci tak, jak se dneska hrává. Co jsem nečekal bylo, že si na ně zatancuju asi se dvěma stovkami Portugalců pecky jako Andro, Hanterdro, Chapeloise, Scotich, Cercle Circassien… jak ostudně jsme v tomhle doma pozadu! Na obou stranách, u kapel i u posluchačovrtičů.

Pokud ještě někdo tápe: hudební festival Granitos Folk. Bylo to dobré. Moc dobré.