Výlet do vnitrozemí. Příměstským vlakem co nejdál na východ. Pak pěšky. První courák ujíždí před nosem. Focení katedrály. Druhý stávkuje. Focení nádraží. Na konečnou se dostáváme asi ve čtyři odpoledne.

Stopem zdoláváme městský okruh. Příroda? Vy chcete přírodu? Pán v dodávce je lehce zmatený. Zavezu vás do přírody, máme tu nově otevřený park. Divoká Šárka, těšíme se. Nafukovací hrady jsme nečekali.

Dál nazdařbůh vyrážíme podle automapy. Portugalci nejsou národ turistů, nic podrobnějšího nepěstují. Nu, vzít si globus, vyšlo by to nastejno a byli bychom si mohli aspoň pinkat. Držíme se pravdila větší kopec = větší příroda. Docela to funguje.

Nakonec se kombinací potloukání a stopu dostáváme na druhou stranu hřebene, objevujeme malebné městečko Luzim. V hospůdce postávají nad portským dva belgičtí námořníci. Koukáme na sebe jak puci. Když jim pochválíme Brugy, hned roztají. Prý jezdí po Douru do Španělska a zpátky a teď zrovna mají dovolenou a slaví čtyřiadvacetiletý výročí. Romantika. Sklenička, polibek a mizí v modrém sporťáku do zapadajícího slunce.

A my, dojatí vší tou krásou, vyrážíme stopovat zpátky na nádraží. Jízdenku nám prodává babička se zástěrou v nádražním bufetu. Život na venkově je plný záhad.