Ten mikroskopický rozhovor na pláži mě donutil zamyslet se nad tím, které knihy jsem tedy opravdu četl dvakrát. A proč, proboha. Ze seznamu jsem předem vyřadil poesii, již zrecyklovalť jsem kila, věci, které jsem četl opakovaně kvůli škole, a z množství pohádek a kněh pro mládež vytahal jen ty, co přežily i patnácté narozeniny. A nakonec se pro otravnost dlouhého přemítání a vypisování ustálil na knížkách, které mi nejspíš prošly rukama třikrát a více.

Medvídek Pú. Počet přečtení se už počítá na tucty. Jednoznačně nejzábavnější a nejpravdivější kniha, co mi kdy prošla rukama.

Stopařův průvodce po galaxii. Čtu vždy, když mám pocit, že bych neměl propadat panice. Takže docela často.

Hlava XXII. Tolik absurdity se nedá vstřebat na jediné přečtení.

Mistr a Markétka. Pořád mám pocit, že mi něco uniká.

Dobytku smíchu netřeba. Mně je ho potřeba jako soli. Charmse podávat v pravidelných dávkách.

Malý princ. Před tím člověk neuteče.

Doupě latinářů. Těch Bedřichů! Na jedno čtení rozhodně moc. Navíc Mecenáš Hlávka (jda do své kavárny na nábřeží), to je skvost hodný opakování. Klidně mnohačetného.

Chvalozpěv na Liebowitze. Poměrně těsně po tom, co jsem ho s radostí dočetl v češtině, jsem objevil anglické vydání mezi knihami vyřazovanými z knihovny.

Hobit. To vám je krásná pohádka. A v angličtině taky příjemně jednoduché čtění.

Pán prstenů. Předpokládám, že jsem na konci zapomněl, co bylo na začátku a musel to projet ještě jednou. To jsem byl ještě takhle malý a měl spoustu času.

Tři stigmata Palmera Eldritche. Koupil jsem je v Levných knihách zřejmě ještě v dobách, kdy jsem si myslel, že Dicka člověk při opakovaném čtení pochopí líp.

Medorek. Absurdní krasojízda Petra Placáka, snad pro všechny výslechy, stránku plnou teček a scénu v pivnici. Pokud to byla pivnice. Aj, to volá po dalším čtení.

Záhada hlavolamu. Stínadla se bouří. Tajemství Velkého Vonta. Kdo z nás se nikdy nevrátil do Stínadel?

Kde život náš je v půli se svou poutí. Neprávem opomíjená útlost ze strašidelných let padesátých. Beru prevetivně vždycky, když omylem zaslechnu v televizi nějaký projev komunistů.

Pan Kaplan má třídu (stále) rád. Jazykové humry jsou moje velká slabota.

Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii. Bible mých vodáckých let.

První nástřel. Předpokládám, že seznam se ještě párkrát náhlými prozřeními rozroste a pak mě ho přestane bavit doplňovat.