Včerejšek byl ve znamení fada. Což je taková zdejší forma Sejdeme se na Vlachovce. Jen výrazně míň zdegenerovaná. Skládá se to z podivné obří mandolíny, které říkají kytara, kytary, které říkají viola, a zpěvačky, které neříkají nijak, ale musí mít šátek přes ramena. Případně to může být i zpěvák, tomu ovšem lajntuch nikdo nedá. Možná proto je tak smutný.
To lepší fado dne se odehrávalo v malém šnekbaru páté cenové skupiny, docela mimo turistickou zónu. Tak autentický folklór se jen tak nevidí. Místní strejcové a tetky se předháněli, kdo líp a výš, atmosféra, že by člověk zaslzel. Fotka v rohu je odsud. Prolinkovaná z Wikipedie. Asi je ten podnik pro zasvěcence fenomén. Ani bych se nedivil.
Písně jsou to smutné až tragické, srdénko tlukoce jako o život. Občas prokládano nějakou roztomilostí v duchu “jen tam buď a nevylejzej odtamtud”, aby nálada v sále nedosáhla funerálního bodu. Ukázkové mísení vysokého a nízkého.
Pro zájemce poměrně obsažné internetové stránky i v engličtině, přímo od zdroje, univerzity v Portu.
