Procházejí se takhle jednou z jara Hárún ar-Rašíd a Hárún bu-Rák datlovým nebo špačkovým hájem. Štebetání vůkol. To nám ty vajgle pěkně zrají, libuje si nevlastní přímou řečí levý Hárún a pravý v dehtovém stínu bezmyšlenkovitě kývá hlavou, jakože asi ano, když tu věci nabírají nečekaný spád: štěbetání vůkol se stupňuje v neodbytně malebnou pohodu dusných arabských odpolední s vůní guaru a na bělopísčité cestičce najednou v lahvi džin.

“Poslyš, Hárúne,” hledá vhodnou uvozovací větu Hárún, “džin je tu jaksi jeden a my jaksi dva, hehe!” A jme se jakoby nic brousit šavli o okraj tubranu, až jiskry lítají, zpívají. Co kdyby, že.

Jenže Hárúnovi je džin šumák, a tak jen nepřímou řečí zamumlá, že jemu je džin šumák, a dál zamyšleně kope do filtrů podél cesty. Což Hárúna dožere, protože si začíná místo jako ve snu připadat jako u maturity z češtiny; a takhle si teda vesnu ve snu nevysnil, žádná bitka, žádná zápletka, žádné drama a místo toho pásma řeči polopřímé a obstarožní interpunkční veteš.

A tak natruc strčí šavličku broušenou na dvě strany zpátky do kapsy, džin vyzunkne, než Hárún stihne říct popelník, a svalí se čile do příručního pangejtu.

Pro hromobití za okny bohužel nevíme, jak to dopadne.