Mají tu na kopečku románskou katedrálu. Pro našince nezvyk. Ladně klenuté štíhlounké gotické křehotinky svatých vítů i hravé barokní boubelky českého kopečkatého venkova jsou proti téhle matróně anorektičky. Vejít dovnitř je jako dostat gargantuovským balvanem po lebi. V očích jiskřičky, hlava se točí, padne se na zadek. Váha materiálu okolo a nad vámi, vysoko nad vámi, je hmatatelná. A máte pocit, že ji drží ve vzduchu jenom ruka Boží.

Možná, že se gotika elegantně vypíná k nebesům, jak nám vždycky říkali. Ale tyhle tuny a tuny kamení všude okolo, které dohromady vytvářejí hutný a přitom vzdušný prostor, to je zhmotnělý zázrak. Vzbuzuje neodbytné nutkání nechat se pokřtít. Hned.

Instinktivně jsem zabodnul prsty do křtitelnice a přežehnal se. Samovolně. Dřív, než mi zase začal fungovat mozek.

Pochválen buď… až na věky… amen.