Včera jsem na ulici poprvé náhodou potkal domorodce, se kterým se už znám.
Zase přišly deště.
Nejvyšší čas se opatrně vytratit.
Jedna z věcí, po které se mi bude opravdu stýskat, je místní kočkovstvo. Zatímco potulné psisko jsem tu neviděl ani jedno, koček jsou davy a zástupy. Přikládám malou ochutnávku.
Se tou pai me dera. Ochutnávka z Granitos od Galandum Galundaina.
Čekal jsem ledacos. Nevyrážím nepřipraven. Že budou Galandum Galundaina zatraceně dřevní jsem si nastudoval na TyTrubko. Že budou zatraceně skvělí, to ve videu nebylo. Takovou muziku bych taky chtěl dělat - syrovou, upřímnou a pravou. Jenže na to asi moc myslím a málo hraju.
Ti chlapíci měli vůbec odzbrojující drzost. Hráli sice jenom na tradiční nástroje, takže buben a jednoručka, dudy, niněra, nějaké skřipky a spousta perkusí, ale obsluhovali všichni všechny prakticky zaměnitelně. Zažil jsem díky tomu dva životní zázraky: ladící a šlapající dvojhlas na dvě jednoručky a instrumentálku pro jedny dudy a tři perkuse, která nebyla nudná. Což bylo nejspíš tím, že nástroje netřímali němečtí punkáči v kožených tangách jako obvykle, ale muzikanti. Jeden hrál ďábelské rytmy na tamburínu a k tomu šlapal kopák, druhý tloukl levačkou na davul to, k čemu průměrný zádudácký bubeník potřebuje dvě až tři ruce, a pravačkou lupal kastanětama, až se hory zelenaly. A ten třetí, myslím, žblunkal na udu. Ale nástroje tak rychle kolovaly, že to nemůžu úplně odpřísáhnout…
A k tomu samozřejmě jen tak mimochodem zpívali. Čtyřhlasně.
Po tomhle náporu už mě druhá kapela večera, belgičtí EmBrun, celkem zaskočit nemohla. I na ně jsem byl připravený, tentokrát hráli podle plánu: moderní folklór k tanci tak, jak se dneska hrává. Co jsem nečekal bylo, že si na ně zatancuju asi se dvěma stovkami Portugalců pecky jako Andro, Hanterdro, Chapeloise, Scotich, Cercle Circassien… jak ostudně jsme v tomhle doma pozadu! Na obou stranách, u kapel i u posluchačovrtičů.
Pokud ještě někdo tápe: hudební festival Granitos Folk. Bylo to dobré. Moc dobré.
Původně jsem vám všem chtěl přivézt hodnotné a zábavné dary. Jenže na blešáku byla dneska obzvlášť špatná úroda. Takže jsem nakonec, zmámen zcela neplánovanou odbočkou do knihkupectví, koupil dar sobě.
Je to knížka.
Pohochopitelně.
Odliv.
Další dávka obrázků z dovolené. Tentokrát výlet do Guimaraese. S vlnovkou, již jsem líný hledat. Nic tak dobrodružného jako minule. Poklidná turistika s vtipem, který si nechám do foroty. Ale město je to krásné. Kam se hrabe Aveiro.
Ovšem je tu soutěž! Kdo jako první pozná paní na obraze, dostane… hm… něco dostane. Á, zajímavou a hodnotnou cenu, to je ono!
Výlet do vnitrozemí. Příměstským vlakem co nejdál na východ. Pak pěšky. První courák ujíždí před nosem. Focení katedrály. Druhý stávkuje. Focení nádraží. Na konečnou se dostáváme asi ve čtyři odpoledne.
Stopem zdoláváme městský okruh. Příroda? Vy chcete přírodu? Pán v dodávce je lehce zmatený. Zavezu vás do přírody, máme tu nově otevřený park. Divoká Šárka, těšíme se. Nafukovací hrady jsme nečekali.
Dál nazdařbůh vyrážíme podle automapy. Portugalci nejsou národ turistů, nic podrobnějšího nepěstují. Nu, vzít si globus, vyšlo by to nastejno a byli bychom si mohli aspoň pinkat. Držíme se pravdila větší kopec = větší příroda. Docela to funguje.
Nakonec se kombinací potloukání a stopu dostáváme na druhou stranu hřebene, objevujeme malebné městečko Luzim. V hospůdce postávají nad portským dva belgičtí námořníci. Koukáme na sebe jak puci. Když jim pochválíme Brugy, hned roztají. Prý jezdí po Douru do Španělska a zpátky a teď zrovna mají dovolenou a slaví čtyřiadvacetiletý výročí. Romantika. Sklenička, polibek a mizí v modrém sporťáku do zapadajícího slunce.
A my, dojatí vší tou krásou, vyrážíme stopovat zpátky na nádraží. Jízdenku nám prodává babička se zástěrou v nádražním bufetu. Život na venkově je plný záhad.
Předevčírem, to to letí, byli jsme pozváni-účastni (na) večeři/e s naším ochotnickým kroužkem salseros-un-doiš-treš. Sraz v půl na devátou před tančištěm, k zamýšlené stravní špeluňce co by deset minut volné chůze dohodil. Prozřetelný plešorganizátor Viktor moudře zamluvil stolstvo až na půl desátou, jsa znalý místních podměrů.
Ke stolům jsme zasedli ve tři čtvrtě na deset. A kolem jedenácté už se sešli opravdu všichni.
Nicméně chodstvo bylo skvělé, atmosféra rodinná a vůbec všechno jako z reklamních letáků na pohodovou pohodu s přáteli v pohodě. Další praktický důkaz toho, že je-li dost vína, člověk vládne všemi řečmi světa. A někdy kol půl druha vyrazilo se vrtět v klub. Kde bylo skoro prázdno, takhle brzo se to teprvá začíná scházet.
Čas tu prostě plyne jinak.
Zvlášť když se hraje fotbal.
(Což ostatně znamená, že ve středu se nám buď budou smát nebo kamenovat naše bledá těla… ach, sporte, sporte!)
